Příběh harmonie
V podvečer, kdy se slunce sklánělo nízko nad hřebenem kopců a země dýchala teplem dne, seděl na okraji lesa vlk.Nebyl hladový. Nebyl ve střehu. Jeho oči, zvyklé sledovat pohyb, dnes spočívaly v tichu.
Před ním se rozprostírala louka, zlátnoucí v posledních paprscích. A na ní – stádo koní.
Jejich kopyta se tiše dotýkala země, jakoby měli koně křídla. Hřívy tančily ve větru. Dech jim stoupal v rytmu večerního klidu.
Byli volní. Byli blízko. A on byl tam s nimi.
Nebyla potřeba slova. Ani důvod.
Jen bytí vedle nich, v prostoru, který nepatřil nikomu – a přesto všem.
A když k němu jeden z koní pomalu přistoupil a přiblížil své nozdry k vlkově čumáku, byl to jen dech.
Žádný dotek. Ani tlak. Jen dech.
Jako když položíš dlaň před vítr a víš, že ti svět právě řekl, že ti důvěřuje.
Vlk zůstal nehybný.
A v tom nic bylo všechno.
Bylo to štěstí.
Ne v tom, že se něco stalo. Ale v tom, že všechno bylo, jak mělo být.
Štěstí, které plyne z krásy, důvěry a svobody.
Když nic netrvá – a přesto to stačí.
Když nikdo nechce vlastnit, ovládnout, utíkat, bránit se, dokazovat.
Jenom být.
Hříva jedné z klisen zavlála a vlkův pohled ji následoval jako ptačí píseň v letu.
Ten okamžik neměl jméno. Nepotřeboval ho.
Byl plný ticha, pohybu a smyslu, který nelze vysvětlit – jen žít.
A vlk pocítil něco hlubokého.
Snad klid.
Snad pokoru.
Snad štěstí, jaké zná jen ten, kdo nic nevlastní – a přesto cítí, že je součástí všeho.
V dálce voněla zem, stromy tiše šeptaly ve větvích a ptáci zpívali již jen šeptem.
Vlk zavřel oči, vítr mu čechral srst.
Cítil v něm hlínu, trávu, koně, bouři.
Nebyla to slova. Nebyla to myšlenka.
Bylo to vědění beze slov.
Když otevřel oči, jeden z koní se na něj stále díval.
Vysoký, silný, klidný. V očích neměl výzvu, ani otázku.
Jen přijetí.
A v tom pohledu… nebyla hrozba.
Byla tam pravda. Tichá, nahá, nedotknutelná.
V tom okamžiku nebyl vlk ani kůň.
Byl jen život, rozptýlený v paprsku světla, v dechu, v oku druhého.
A slunce pomalu zapadalo.
A stíny tančily po trávě.
A ticho se stávalo modlitbou bez slov.
A svět, byť jen na chvíli, byl v rovnováze.
Štěstí není to, co chceš.
Je to to, co nehledáš – a přesto najdeš.
Ne ležící v dlaních, ale v dechu mezi tebou a světem.
Ne podmíněné vlastnictvím, ale přijetím.
Je to okamžik, kdy obejmeš koně, aniž bys ho krotil.
Okamžik, kdy zvolíš smrt, jen aby ses nemusel stát pánem toho, co miluješ.
A právě tehdy ti patří celý svět.
Tento příběh možná není filosofie, možná má i šamanskou příchuť.
Často přisuzujeme zvířatům různé smysly a symboliku.
Zde se potkává instikt a síla s krásou a pohybem
Kde vlk umí žít jak v osamění tak ve smečce, je symbolem svobody protože se nepoddal člověku. Symbolem pravdy, jejím strážcem, i když třeba v kruté, ale čisté podobě.
Kde kůň je síla a pohyb. Oddanost ale i svoboda. A krása!
Tento příběh vypráví o štěstí, které není stálé, které se skrývá ve vzácných krátkých momentech našeho života, kde instinkt, síla a krása jsou na chvíli v harmonii.
Příběh vypráví o štěstí, kterého si často pro dnešní shon ani nestíháme všimnout a uniká nám.
Je to o tom, že pokud chce být člověk šťastný, měl by se naučit zastavit čas a nacházet tyto šťastné momenty kolem sebe. Ano, štěstí je pomíjivé, ale zanechává po sobě nesmazatelnou stopu.
Žádné komentáře:
Okomentovat