Město snů

Město, které patří všem 

Ve snu nebyla noc, ale ani den. Byl to čas mezi světlem a tmou, kde vše bylo ztlumené, ztišené, takřka svaté.

Stál jsem na prahu kraje, kde končila divočina a začínalo něco, co vypadalo jako jiný svět. Něco jako otisky vzpomínek z knih a představ – podivně důvěrné, až příjemné vzpomínky a představy.

Přede mnou se rozprostíralo město, jaké člověk nevidí v realitě. Město s kamennými domy, jejichž zdi byly živé.

Z uliček se linula vůně ohně a hlíny, znělo kladivo kováře, šplouchání vody z kašny, smích dětí i zvuky domácích zvířat.

Město, kde každý má své místo, ví, co dělat, a je s tím spokojen. Každý je užitečný a potřebný.

Nebyl tu hluk. Nebyl tu shon.

Jen rytmus – přirozený, pomalý, hluboký jako dech spícího koně.

A v tom městě byl cítit domov. Ne jako dům, ale jako pocit.

Pocit, že sem patřím. Že mě tady znají. Že tu nemusím nic dokazovat.

Zničehonic se vedle mne objevil muž v černém plášti.

Oči měl jako prázdná zrcadla, ale hlas byl měkký, téměř svůdný.

„Líbí se ti to město?“

„Ano, je překrásné“ odpověděl jsem bez váhání.

„Je tvoje,“ řekl muž. 

„Stačí, když řekneš, že ho chceš vlastnit.“

Zarazil jsem se.

„Vlastnit?“ zeptal jsem se udiveně. „Proč? Vždyť v něm mohu prostě žít. Nepotřebuji ho vlastnit.“

„Jsi si jistý?“

„Ano. Jsem si jistý.“

Muž se pousmál. Úsměv byl temný jako bouře za obzorem.

„Dobře. Vyber si: město, nebo smrt!“

Podíval jsem se mu do očí. 

Věděl jsem, co zvolím.

Bez strachu a s úsměvem jsem odpověděl:

„Volím svobodu a štěstí bez tvé účasti.“

A v tu chvíli vzlétlo kopí – rychlé jako myšlenka – a prošlo mi tělem.

Věděl jsem, že je to konec. 

Ale zvláštní konec.

Necítil jsem bolest. Cítil jsem velkou radost.

Radost z toho, že jsem nepodlehl. A z toho, že mě čeká nový život.

Nový život ve městě snů.

Nedal jsem se na útěk. Nezhroutil se.

Jen jsem zavřel oči a usmíval se.

Věděl jsem, že jsem se právě stal součástí města, které nikdo nemůže vlastnit.

Města, které žije jen v těch, kdo nechtějí vládnout, ale chtějí rozumět.

A tehdy… město otevřelo brány.

Vešel jsem. Bez pout, bez smlouvy, bez podmínek.

Vešel jsem jako ten, kdo nemá nic – ale je vším. 

Štěstí není odměna.

Není to trofej, ani moc.

Štěstí je důvěra.

Stačí pouhý dotek důvěry.

A jen ten, kdo se zřekne moci, může vstoupit tam,

kde existuje smysl –

a najít štěstí ve své duši. 

Tento příběh je skutečný. Ano je to skutečný sen, který mi pomohl pochopit, že opravdové štěstí není ve vlastnictví ani v ovládání něčeho, co chceme, nebo někoho, koho chceme mít poblíž, ale schopnost být jeho částí. 

Nepotřebujeme manželství, abychom byli šťastní, potřebujeme být součástí života jeden druhého, dobrovolnou svobodnou součástí. Nepotřebujeme trhat květiny pro jejich krásu u sebe doma, můžeme žít spolu s nimi a být jejich součástí. Součástí přírody a toho, co milujeme a koho milujeme a bez čeho nelze žít.