Proč si často nerozumíme: Mrazivá lekce z jednoho kanibalského vtipu
Existuje starý, drsný vtip, který je ve skutečnosti temnou bajkou o lidské přirozenosti. Jeho poselství je mrazivě přesné a neúprosně platné pro naše každodenní životy.
Na karibské ostrovy přijíždějí misionáři šířit křesťanství. Místní kmen je zajme, sváže a pod kotlem rozdělává oheň. Misionáři, smíření se svým osudem, zavírají oči k poslední modlitbě. „Bože,“ šeptají, „dej, ať tito divoši v Tebe uvěří!“ Když oči opět otevřou, stanou se svědky zázraku: celý kmen kolem nich klečí a se sepjatýma rukama se také modlí. I oni šeptají: „Bože, děkujeme Ti za tuto potravu!“
Tento vtip je dokonalou miniaturou největšího zdroje konfliktů, nedorozumění a bolesti v mezilidské komunikaci. Ukazuje nám smrtelné nebezpečí našich vlastních předpokladů.
Stejná realita, odlišné světy
Síla vtipu spočívá v tom, jak dvě skupiny vnímají naprosto identickou událost – modlitbu – diametrálně odlišně. Každá strana interpretuje realitu skrze svůj vlastní filtr: své touhy, strachy, kulturu a přesvědčení. Misionáři vidí zázrak obrácení na víru. Kmen vidí požehnání jídla. Oba se mýlí v interpretaci toho druhého, ale pouze pro jednoho z nich je tento omyl fatální.
Tento mechanismus však nepůsobí jen mezi misionáři a vzdálenými kmeny. Odehrává se denně mezi kolegy, přáteli a partnery. Mezi lidmi, kteří mluví stejným jazykem a mají podobné vzdělání, a přesto žijí v naprosto odlišných vnitřních vesmírech, formovaných jejich unikátními zkušenostmi.
Misionáři v našich životech
Každý z nás se čas od času stává takovým misionářem – skálopevně přesvědčeným o správnosti vlastního pohledu a neschopným si představit, že ten druhý se „modlí“ k úplně jinému bohu.
Doma: Váš partner přijde z práce a je neobvykle tichý. Příběh, který si v hlavě okamžitě vytvoříme, zní: „Zlobí se na mě. Určitě jsem něco udělal/a špatně.“ Začneme se chovat defenzivně nebo ublíženě. Realita? Partner je prostě vyčerpaný a touží po chvilce klidu. Jeho ticho není vzkaz pro nás, je to jeho vlastní stav.
V práci: Na poradě představíte svůj nápad. Kolega řekne: „Mám k tomu několik zásadních výhrad.“ Naše vnitřní interpretace je však brutální: „Tvůj nápad je k ničemu. Jsi neschopný.“ Cítíme se osobně napadeni. Realita? Kolega se snaží projekt vylepšit a předejít problémům, které vidí ze své odborné perspektivy.
Online: V diskuzi s vámi někdo ostře nesouhlasí. Náš automatický předpoklad křičí: „To musí být hlupák nebo placený troll!“ Realita? Ten člověk má naprosto odlišné životní zkušenosti, které formovaly jeho pohled. Z jeho perspektivy je jeho argument logický a správný.
Jak se přestat modlit k vlastnímu bohu: Praktický návod
Poučení z vtipu je nesmírně praktické. Lze ho shrnout do jediného pravidla: Přestaňme si domýšlet a začněme se ptát.
Naše první interpretace chování druhého člověka je téměř vždy jen hypotéza, projekce naší vlastní reality. Klíčem k porozumění je tuto hypotézu ověřit.
Zastavte se. Než zareagujete na základě své první emoce (hněv, strach, ublíženost), na okamžik se zarazte.
Zpochybněte svůj předpoklad. Položte si klíčovou otázku: „Co když se mýlím? Co když to, co vidím, znamená něco úplně jiného, než si myslím?“
Zeptejte se. Toto je nejdůležitější krok. Místo abyste reagovali na svůj příběh v hlavě, zeptejte se na ten jejich.
„Všiml/a jsem si, že jsi dnes tichý/á. Je všechno v pořádku?“
„Děkuji za zpětnou vazbu. Můžeš mi prosím vysvětlit, jaké konkrétní problémy tam vidíš, abychom to mohli vyřešit?“
„Rozumím, že to vidíme jinak. Pomůžeš mi pochopit, z jaké zkušenosti tvůj názor vychází?“
Klíčové ponaučení z tohoto vtipu je prosté: nebýt misionářem. Místo abychom předpokládali, že se všichni modlí ke stejnému bohu jako my, je mnohem moudřejší se jednoduše zeptat. Často s překvapením zjistíme, že zatímco my se modlíme za spásu, ten druhý jen děkuje za potravu. A právě v tomto zjištění, v ochotě připustit existenci jiného světa, leží klíč ke skutečnému porozumění.
Žádné komentáře:
Okomentovat