Proč si často nerozumíme: Mrazivá lekce z jednoho kanibalského vtipu
Existuje starý, drsný vtip, který je ve skutečnosti temnou bajkou o lidské přirozenosti. Jeho poselství je mrazivě přesné a neúprosně platné pro naše každodenní životy.
Na karibské ostrovy přijíždějí misionáři šířit křesťanství. Místní kmen je zajme, sváže a pod kotlem rozdělává oheň. Misionáři, smíření se svým osudem, zavírají oči k poslední modlitbě. „Bože,“ šeptají, „dej, ať tito divoši v Tebe uvěří!“ Když oči opět otevřou, stanou se svědky zázraku: celý kmen kolem nich klečí a se sepjatýma rukama se také modlí. I oni šeptají: „Bože, děkujeme Ti za tuto potravu!“
Stejná realita, odlišné světy
Síla vtipu spočívá v tom, jak dvě skupiny vnímají naprosto identickou událost – modlitbu – diametrálně odlišně. Každá strana interpretuje realitu skrze svůj vlastní filtr: své touhy, strachy, kulturu a přesvědčení. Misionáři vidí zázrak obrácení na víru. Kmen vidí požehnání jídla. Oba se mýlí v interpretaci toho druhého, ale pouze pro jednoho z nich je tento omyl fatální.
Tento mechanismus však nepůsobí jen mezi misionáři a vzdálenými kmeny. Odehrává se denně mezi kolegy, přáteli a partnery. Mezi lidmi, kteří mluví stejným jazykem a mají podobné vzdělání, a přesto žijí v naprosto odlišných vnitřních vesmírech, formovaných jejich unikátními zkušenostmi.
Misionáři v našich životech
Každý z nás se čas od času stává takovým misionářem – skálopevně přesvědčeným o správnosti vlastního pohledu a neschopným si představit, že ten druhý se „modlí“ k úplně jinému bohu.
Doma: Váš partner přijde z práce a je neobvykle tichý. Příběh, který si v hlavě okamžitě vytvoříme, zní: „Zlobí se na mě. Určitě jsem něco udělal/a špatně.“ Začneme se chovat defenzivně nebo ublíženě. Realita? Partner je prostě vyčerpaný a touží po chvilce klidu. Jeho ticho není vzkaz pro nás, je to jeho vlastní stav.
V práci: Na poradě představíte svůj nápad. Kolega řekne: „Mám k tomu několik zásadních výhrad.“ Naše vnitřní interpretace je však často okamžitá a brutální: „Tvůj nápad je k ničemu. Jsi neschopný.“ Cítíme se osobně napadeni. Realita? Kolega se snaží projekt vylepšit a předejít problémům, které vidí ze své odborné perspektivy.
Online: V diskuzi s vámi někdo ostře nesouhlasí. Náš automatický předpoklad křičí: „To musí být hlupák nebo placený troll!“ Realita? Ten člověk má naprosto odlišné životní zkušenosti, které formovaly jeho pohled. Z jeho perspektivy je jeho argument logický a správný.
Jak se přestat modlit k vlastnímu bohu: Praktický návod
Poučení z vtipu je nesmírně praktické. Lze ho shrnout do jediného pravidla: Přestaňme si domýšlet a začněme se ptát. Naše první interpretace chování druhého člověka je téměř vždy jen hypotéza, projekce naší vlastní reality. Klíčem k porozumění je tuto hypotézu ověřit.
Zastavte se. Než zareagujete na základě své první emoce (hněv, strach, ublíženost), na okamžik se zarazte.
Zpochybněte svůj předpoklad. Položte si klíčovou otázku: „Co když se mýlím? Co když to, co vidím, znamená něco úplně jiného, než si myslím?“
Zeptejte se. Toto je nejdůležitější krok. Místo abyste reagovali na svůj příběh v hlavě, zeptejte se na ten jejich.
„Všiml/a jsem si, že jsi dnes tichý/á. Je všechno v pořádku?“
„Děkuji za zpětnou vazbu. Můžeš mi prosím vysvětlit, jaké konkrétní problémy tam vidíš, abychom to mohli vyřešit?“
„Rozumím, že to vidíme jinak. Pomůžeš mi pochopit, z jaké zkušenosti tvůj názor vychází?“
Je klíčové pochopit, že cílem těchto otázek není automaticky souhlasit ani odmítat. Cílem je porozumět. Porozumění, odvozené od slova rozum, je akt mentálního zmapování světa toho druhého.
A kam v tom všem patří soucit? Náš vtip nám dává mrazivou odpověď. Soucit misionářů s domněle obrácenými divochy by byl založen na jejich vlastní iluzi, na projekci jejich tužeb. Byl by to falešný soucit. Tato past je ale ještě zákeřnější, když iluze není jen naším omylem, ale cizí lží. Jde o soucit s obětí, která ve skutečnosti není obětí, ale manipulátorem. O emoce vyvolané na základě lživé informace, která má za cíl zneužít naši dobrou vůli. Proto skutečný soucit – stejně jako oprávněný hněv nebo nesouhlas – nemůže vyrůst z pouhého předpokladu či cizího vyprávění. Musí být zakořeněn v porozumění skutečnosti. Vědět, kdo se k čemu doopravdy modlí, je základem nejen pro komunikaci, ale i pro autentické a správně zacílené emoce.
Klíčové ponaučení z tohoto vtipu je tedy prosté: nebýt misionářem. Místo abychom předpokládali, že se všichni modlí ke stejnému bohu jako my, je mnohem moudřejší se jednoduše zeptat. Často s překvapením zjistíme, že zatímco my se modlíme za spásu, ten druhý jen děkuje za potravu. A právě v tomto zjištění, v ochotě připustit existenci jiného světa, leží klíč ke skutečnému porozumění.
Žádné komentáře:
Okomentovat