Autor: Atllanka
Psáno dne 00.00.2001
čtvrtek 23. 06. 2005, New York, Tunku Varadarajan
Pravdu nelze umlčet!
Oriana Fallaci ve věku téměř 70-ti let, zasažená rakovinou, čelí vězení. Svoluje pouze ke konzumaci něčeho tekutého - v průběhu našeho tříhodinového rozhovoru tedy popíjíme šampaňské.
Jedna z nejslavnějších novinářek moderní doby byla obviněna soudem ve své rodné Itálii podle italského trestního zákoníku, který veřejně odsuzuje tzv. "vilipendio", neboli „hanobení“ jakéhokoli státem uznaného náboženství.
V jejím případě je oním pohaněným náboženstvím Islám a hanobení samotného se zřejmě dopustila v knize, kterou napsala minulý rok – a které se prodalo mnohem více, než milion výtisků po celé Evropě – v knize nazvané „The Force of Reason" (Síla rozumu).
Její strohá teze spočívá v tom, že starý kontinent je na pokraji situace, kdy hrozí nastolení vlády Islámu, a že lidé Západu se sami nezodpovědně obklopili "syny Alláhovými". Tedy, v kostce, Oriana Fallaci čelí dvouletému vězení pro své přesvědčení – což je i jeden z důvodů, proč si vybrala zůstat v New Yorku. Vzdejme díky tzv. Prvnímu dodatku Ústavy Spojených států amerických o svobodě slova, která Evropě tak chybí.
„Když jsem obdržela první zprávu,“ říká paní Fallaci o svém posledním obvinění, „smála jsem se. Sice jen trochu, ale smála. Žádné pobavení, žádné překvapení, protože soud není nic jiného, než demonstrace toho, že všechno, co jsem napsala, je pravda."
Levičácký aktivistický soudce v Bergamo, v severní Itálii, uznal trestní oznámení proti paní Fallaci, stížnost, kterou se nechtěl zabývat dokonce ani místní státní zástupce. Žalobcem je jakýsi Adel Smith, který je navzdory svému jménu muslim a „zavedený“ pobuřovač, veřejný provokatér s „protifallaciovskou“ historií.
Obecně se má za to, že právě on stojí za publikováním pamfletu "Islám potrestá Orianu Fallaci“, který nabádá muslimy, aby jí "odstranili" (je ironií, že sám p. Smith také čelí bizarní žalobě „vilipendio“ (hanobení) náboženství – zde v jeho případě konkrétně římského katolicismu - poté co katolickou církev popsal v televizi coby kriminální organizaci).
Před dvěma lety učinil v Itálii pozdvižení tím, že požadoval odstranění krucifixů (křesťanských křížů) ze stěn tříd veřejných škol a také údajně tím, že mrštil krucifixem z okna nemocničního pokoje, kde se léčila jeho matka. "Moje matka nezemře v pokoji, kde je krucifix", řekl tehdy dle sdělení nemocničních úředníků.
Paní Fallaci hovoří s jakýmsi vášnivým vrčením. "Evropa již nadále není Evropou, je to "Eurábie" a kolonie islámu, kde islámská invaze neprobíhá jen na fyzické úrovni, ale také na úrovni mentální, kulturní. Servilnost vůči útočníkům otrávila demokracii, se zřejmým důsledkem pro svobodu myšlení a pro sám koncept svobody.“ Taková slova (jako "útočníci", "invaze", "kolonie", "Eurábie") jsou nesmírně politicky nekorektní a člověk je málem v pokušení uvěřit, že je to právě její tón, její slovník, a ne nezbytně obsah nebo základ poselství, které rozpoutalo hněv soudce v Bergamu (a učinilo Orianu Fallaci tak „radioaktivní“ /ve smyslu nebezpečnou/ v očích evropských kulturních elit).
"Naše civilizace umírá sebevraždou, ne vraždou“ napsal historik Arnold Toynbee, a tato slova mohou být docela dobře slovy paní Fallaci. Pociťuje temný smutek, když přemýšlí nad Evropou a její budoucností. "Vzrůstající přítomnost muslimů v Itálii a Evropě je přímo úměrná naší ztrátě svobody." Zde jakoby se dotkla Oswalda Spenglera, německého filosofa a proroka úpadku, stejně tak, jako známého Samuela Huntingtona a jeho „Střetu civilizací“. Ale nad tím vším je pesimismus, čistý a bez zábran.
Když jsem se jí zeptal, jaké se nabízí "řešení", které by mohlo Evropu ochránit před kolapsem, o kterém mluví, paní Fallaci vzplane jako zápalka. "Jak se odvažujte se mne ptát na řešení? Je to, jako se ptát na řešení Seneky. Vzpomínáte si, co udělal?" Pak řekla: „Pche, pche", a gestem naznačuje podřezání si zápěstí. Seneka byl obviněn z účasti na vražedném komplotu proti císaři Nerovi. Bez soudu byl Nerem vybídnut, aby se sám zabil. Člověk má pocit, jakoby paní Fallaci viděla v Islámu stín císaře Nera. "Co mohl Seneka dělat?", ptá se s rozpoznatelným zachvěním. "Věděl, že to tak skončí - pád římské říše. Ale nemohl s tím dělat nic."
Blížící se pád západu
Blížící se pád Západu, tak, jak ho pozoruje, paní Fallaci trápí. A podobně jako pád, trápí ji především ten ten bezstarostný způsob, jakým zlenivělý Západ kráčí vstříc své strašné volbě. "Podívejte se na školní systém Západu dnes. Studenti neznají historii. Neznají, proboha! Nevědí, kdo byl Churchill. V Itálii ani dokonce nevědí, kdo byl Cavour (Count Camillo Benso di Cavour byl konzervativní otec moderní Itálie, společně s radikálním Garibaldim).
Paní Fallaci, zřídka uctivá, se odmlčí a přemýšlí o člověku a o otázce, kam zmizeli všichni konzervativci z Evropy. "Na začátku jsem byla vyděšená a ptala jsem se, jak je to možné, že nemáme někoho, jako byl Cavour... Aspoň jednoho takového, jednoho. Byl revolucionář a ano - nebyl na levici. Itálie potřebuje někoho, jako byl Cavour - Evropa potřebuje někoho, jako byl Churchil, jako byl pro Itálii Cavour." Oriana Fallaci popisuje sebe samu také jako "revolucionářku" - "protože dělám to, co nedělají konzervativci v Evropě - nepřijímám to, že mne označují za provinilce." Vyznává se z toho, že "občas pláču, že nejsem o 20 let mladší a že nejsem zdravá. Ale kdybych byla, snad bych obětovala i mé psaní pro to, abych vstoupila do politiky - jakýmkoli způsobem."
Zde se odmlčí, zapálí si tenký doutníček a usrkne trochu šampaňského. Je vychlazené, proto udělá grimasu a posílena, vrací se ke své naléhavé řeči, ještě jasněji evokující Oswalda Spenglera, než tomu doposud v našem rozhovoru bylo:
"Nemůžete přežít, jestliže neznáte svou minulost. Víme, proč všechny jiné civilizace zkolabovaly - pro nadměrnou prosperitu, bohatství, pro nedostatek morálky, duchovna... V momentě, kdy se vzdáte svých principů a svých hodnot, jste mrtví, vaše kultura je mrtvá, vaše civilizace je mrtvá. Tečka." Síla, se kterou pronáší slovo "mrtvá" je až zarážející. Natahuji se po svém šampaňském jako po berli...
"Cítím se méně osamocená, když čtu knihy Ratzingera." Zeptal jsem se paní Fallaci, zda je zde nějaký současný „lídr“, kterého by obdivovala - papež Benedikt XVI. je evidentně mužem, v kterého vkládá určitou důvěru. "Jsem ateistka a jestliže si ateista i papež myslí stejné věci, pak na tom musí být něco pravdivého. Je to tak jednoduché. Musí zde existovat nějaká vyšší lidská pravda, která je mimo náboženství."
Paní Fallaci, která si vybudovala jméno novinářskými rozhovory s bezpočet státníků (a ne jen pár tyranů), věří, že naše doba je doba bez vůdců. Přestali jsme mít vůdce na konci 20. století. O Georgi Bushovi připouští jen to, že má "energii" a že je "tvrdohlavý" (což je v její knize kompliment) a "odvážný". Nikdo ho nepřinutí, aby cokoli udělal ohledně Teri Schiavo či aby zaujal stanovisko ke kmenovým buňkám. Ale on to dělá."
Ale je to "Ratzinger" (trvá na tom, oslovovat papeže právě takto), kdo je jejím duševním druhem. Jan Pavel II. - Wojtyla - byl "bojovník, který udělal více pro konec Sovětského svazu, než Amerika“, ale nemůže mu zapomenout jeho "slabost vůči islámskému světu. Proč, proč byl tak slabý?"
Ty omezené naděje, které Oriana Fallaci ještě pro Západ má, vkládá právě do jeho následníka.
Jako kardinál, psal papež Benedikt XVI. často o poměrech, které v Evropě (a na Západě) panují. Minulý rok napsal esej, nazvanou "Když Evropa nenávidí sebe sama", ze které mi paní Fallaci předčítá: "Západ prozrazuje... nenávist k sobě samému, což je podivné a může to být považováno pouze za patologický jev; Západ... již dále nemá sám sebe v oblibě, ve své vlastní historii nyní vidí jen to, co je politováníhodné a destruktivní, zatímco není dále schopen vnímat to, co je ohromné a čisté."
"Ecco! (hle!)“, říká. Muž podle jejího srdce. "Ecco!" Ale nejsem si jistý, zda v jejích očích vidím triumf nebo bolest.
Ohledně „villipendio“ (hanobení) islámu, Oriana odmítá přijít k soudu v Bergamo, ustanovenému na červen 2006. "Vždyť já dokonce ani nevím, zda tady ještě příští rok budu. Moje rakovina je tak pokročilá, že si myslím, že jsem již dojela na konec své cesty. Jaká škoda. Chtěla bych ještě žít, nejen proto, že mám život tak ráda, ale protože bych chtěla vidět výsledek soudu. Jsem přesvědčená, že budu tímto soudem shledána vinnou."
V tomto bodě rozhovoru se zasměje. Lehce, samozřejmě, ale zasměje se.
Tunku Varadarajan je redaktor The Wall Street Journal
Oriana Fallaci zemřela 15. září 2006
Její životopiskyně Cristina De Stefano, která má jako jediná exkluzivní přístup ke kompletní písemné pozůstalosti Oriany Fallaci, upozorňuje, že poslední trilogie bývalé novinářce málem zničila kariéru. Z respektované levicové intelektuálky se stala islamofobní ikonou krajní pravice. Byla svědkem postavení žen v islámu velmi brzy, v 60. letech, když cestovala po světě kvůli své knize Zbytečné pohlaví. V ní napsala, že islámské země jsou pro ženy vězením.
Oriana Fallaci dlouhodobě kritizovala některé projevy feminismu, ale sama jako feministka žila. V rozhovoru pro The Atlantic.[6] v prosinci 2017 říká Cristina De Stefano: "Oriana ze mě udělala feministku. Narodila jsem se v roce 1967 a byla jsem přesvědčená, že feministky jsou staré a vyšly z módy. Při psaní o jejím životě jsem si uvědomila, jak moc musely ženy přede mnou bojovat, aby mohly pracovat a žít jako muži, aby byly přijaty a uznávány. A díky svým spisům mě přesvědčila, že práva, kterých ženy dosáhly v minulosti, jim mohou být odebrána - takže musíme být stále ostražité. Teď jsem jiný člověk."
Žádné komentáře:
Okomentovat